Blíží se konec roku. V Mostě se objevil letos poprvé sníh. To znamená, že už zřejmě do konce roku toho moc na koloběžce nenajezdím. I když já věřím, že ještě nějaký ten kilometr přidám.
Když se podívám na stav nadupaných kilometrů, tak ten mi k dnešnímu dni ukazuje pěkných 4 421 kilometrů. To je můj osobní rekord. Více jsem od 1. ledna nikdy nedal. Věřím, že to ještě to číslo do konce roku naroste. Aspoň na 4 500. Pěkné to bylo v období srpen až září, to jsem těch kilometrů měsíčně přidal nejvíce. Celkem to za ty tři měsíce bylo více než dva tisíce.
Ale už je vhodná doba na trošku rekapitulace. Letos jsem se až na jedinou výjimku pohyboval výhradně v blízkém okolí Mostu. Dobře je to vidět na mapě mých letošních tras. Tou zmiňovanou výjimkou byl můj říjnový výlet na Podbořansku.
Ten byl zároveň jubilejní, padl na něm můj čtvrtý letošní megametr.
Byla to jediná letošní vlaštovka. Doufám, že příští rok jich bude více a nejenom na Podbořansku.
Také bych uvítal, kdybych při těch cestách mimo mostecké okolí, ale klidně po něm, nevyrážel sám. To se mi letos dařilo ještě méně než vyrazit mimo blízké okolí. Vlastně se to událo jen jednou, když jsem jel kousek z kolegou z práce. To bylo jen jednou, bohužel.
Cesty do a z práce byly vůbec letos u mne časté. Zatím k dnešnímu dni jsem na koloběžce v práci byl 62x a urazil jsem při nich 1 508 km. To je tedy více než 24 kilometrů na jeden den. Z toho by se dalo usuzovat, že do práce to mám 12 km, ale to není pravda. Když to vezmu tou nejkratší cestou, tak to vychází na kilometry tři. Z toho plyne, že moje cesta většinou nevedla přímo do nebo z práce. A většinou tomu bylo tak. Ráno to tedy byla kratší zajížďka, ale odpoledne to bývalo většinou více než těch průměrných dvanáct. Nejdelší cesta do práce byla více než patnáctikilometrová
a nejdelší odpolední z práce pak více než dvojnásobná.
Musím říct, že ty ranní cesty byly v tom parném létě velmi příjemné. Bylo fajn se projíždět probouzejícím se městem a jeho parky. Kolikrát se mi ani nechtělo do práce. Teď se zkracujícím se dnem už tomu tak nebylo.
Jak jsem již uvedl, tak jsem letos jezdil vlastně jen po blízkém okolí. Co se týká oblíbenosti tras, tak se nedá mluvit jen o jedné nebo několika stejných trasách, ale spíš se dá mluvit o úsecích, které se mi líbí. Ty pak na konkrétní projížďce propojil nějaký nezáživný přejezd. Možná by se za trasu dalo považovat kolečko kolem Mosteckého jezera.
To vystřídalo dříve oblíbenou Matyldu. Ale i to jezero se dá objet různě. Nejkratší je to podél vody. Tuhle trasu jsem, jako svou prvotinu vytrasoval do Průvodce koloběhem. Zatím je jediná. Já jí moc nepreferuji, protože tam na ní bývá na můj vkus moc rušno. Raději to jezdím dále a výše od vody. Je tam klid. Tohle kolečko jsem si dost často rozšířil o vydupání Střimické výsypky nebo zajížďkou na Minervu a ke Krušnohorskému muzeu.
Pěkná je i cesta Kopistskou výsypkou. Tam je to obzvlášť pěkné kolem řeky Bíliny.
Dá se říci, že tato místa byla letos mým častým cílem. Občas jsem se vydal i dál, do Horního Jiřetína nebo Litvínova,
Jednou jsem byl na druhé straně od Mostu v Lounech.
Také jsem cestu kolem jezera spojil s objetím dalších mosteckých zatopených lomů. Dá se říci, že z toho je moje oblíbená trasa „Okolo mosteckých zatopených lomů“.
Nelze ale říct, že je stále stejná. Prakticky pokaždé my to vyjde trošku jinak. Tím nemyslím jen pořadí a směr, ale i cesty, kterými přejíždím mezi nimi. Také samotné objetí konkrétního „lomu“ není vždy stejné. Tahle trasa se vždy pohybuje kolem 35 kilometrů.
Další mou častou cestou je vede kolem Hipodromu do Polerad, odtud po bývalé trati kolem Líšnice a přes Havraň do Malého Března. Odtud jezdím do Strupčic a podél lomu do Vrskmaně. Občas si jí zpestřím odbočkou na Strupčickou vyhlídku.
Z té se vydám přes hráz kyjické nádrže (vodní nádrž Újezd) a podél trati do Komořan. Odtud pak většinou pokračuji kolem starého Vrbeňáku k jezeru a domů. Toto je moje oblíbené „Okolo šachty“ a s různými zajížďkami mi dá většinou pěkné půlkilo.
Druhou stranu Mostu jsem letos trochu zanedbával, tak často jsem se tam letos nevydával. Částečně to bylo i dáno tím, že z práce to bylo blíž k jezeru. Ale v druhé polovině roku se to trochu začalo měnit. Objevil jsem tam hodně možností pro mé, čím dál oblíbenější, ježdění mimo asfalt.
Ono vůbec to mé koloběžkování se letos dost změnilo.
Začalo to vlastně již koncem loňského roku, kdy moje GT vystřídalo jiné Mibo, ale to jsem již tady psal.
Bohužel GSko jsem musel v létě reklamovat. Opět se objevila prasklina ve vzpěře krku. Výrobce mi vyšel vstříc a mojí čtvrtou reklamaci vyřídil formou vrácení peněz. Holt někteří koloběžkáři a koloběžky nejsou kompatibilní.
Obě koloběžky byla v sériovém provedení, GSko znamenalo přechod na obě velká kola a na kotoučové brzdy. Tady ještě v mechanickém provedení. S oběma Mby na mých cestách vévodil asfalt v různé kvalitě.
Po reklamaci a vrácení GSka jsem se začal poohlížet po jiné značce koloběžky. Zajel jsem si do Brandýsa do Kickpointu. Tam jsem si vyzkoušel tenkrát novou prémiovku Kickbike Stingray, kterou tam nově měli mezi předváděcími. A bylo jasno. Koncem července jsem jí měl doma. Už rovnou jsem si jí nechal osadit mým oblíbeným kokpitem. V tu chvíle jsem měl pohodovou lehkou „gravelovou“ koloběžku. Dokud jsem jí neměl, tak jsem nevěřil tvrzením, že váha koloběžky je důležitá. Ale věřte tomu, je to tak. I když je velká a dlouhá, tak krásně reaguje na moje potřeby změny směru. Nová koloběžka je minimálně o dvě kila lehčí. Mibo byl takový tank. GS ještě více než GT. Kdybych měl teď volit koloběžku a muselo to být Mibo, tak by to bylo GT, ale s koučovými brzdami. A v provedení hydraulickém.
Nicméně já bych do Miba už nyní šel velmi nerad. Ono z lepšího se zpět špatně vrací. To je jasná věc. A že jsem si výrazně polepšil, tak o tom nepochybuji, stále a čím dále více. Můžu potvrdit závěry, které plynou z tohoto článku na Kickpointu.
Rejnok, jak jsem si novou koloběžku pojmenoval, je, podle definice z toho zmíněného článku, prémiová nebo možná už zakázková koloběžka. Za její cenu bych vlastně mohl mít obě Miba dohromady. Moje závěry, které jsem uvedl po prvním pětikile na Rejnokovi a potvrdil po první tisícovce stále platí, i po 2500 km.
Se změnou koloběžky se pojí několik dalších. Je to již zmíněná změna brzd, u Rejnoka jsou to již kotoučovky hydraulické, druhou změnou je přechod z dušového provedení kol na bezdušové. Tuhle změnu jsem si zažil se vším všudy.
Ale největší změna je změna toho kde jezdím. Z tras, které vedly převážně po hladkém asfaltu, jsem postupně přešel na trasy s horším povrchem. Nejedná se o nějaký výrazný terén, spíše teď preferuji jízdu po různých polňačkách, šotolinkách a starých rozbitých asfaltkách. Na těch je Rejnok jako doma a mě to baví, užívám si to. Samozřejmě, že asfalt je tam stále, ale řekl bych, že jeho podíl už klesá a to výrazně. Objevil jsem trasy na Velebudické výsypce pod Hipodromem. Tam je to pro mne super a ještě hodně toho mám k prozkoumání. Krásná je cesta podél Srpiny, tu si vyloženě užívám.
Těch nových cest mimo asfalt je více a asi to je na samostatný článek nebo články. Rád bych je také popsal pro jiné a rozšířil můj podíl na Průvodci koloběhu. Tady mám ale problém s tím, jak jiné, kteří nejsou z Mostu, navést na tyto trasy. Myslím si, že pro tyto trasy nejsou pěkné nebo atraktivní po celé délce. Jsou tam úseky, které jsou nezáživné, vedou městem nebo průmyslovou krajinou. Budu to muset nějak vymyslet.
V příštím roce chci objevit a prozkoumat pro mého Rejnoka další zajímavé trasy v okolí. Také objevit i trasy trochu dále od Mostu a využit tak i nosič na tažné, který mám. Použil jsem ho letos zatím jen jednou.
A třeba alespoň občas nejet sám.