Tento den je to přesně rok, co jsem poprvé vyrazil na mé tenkrát
nové koloběžce Kicbike Stingray. Takže si dovolím trochu rekapitulace po roce a více
než 5000km.
Stingray je anglicky
rejnok, takže jméno pro mne bylo jasné. O mých začátcích na
koloběžce jsem už tady psal, pro ty, co to nechtějí číst, tak
první koloběžku jsem měl v roce 2009 a byla to legenda K-bike.
Přesnějí ještě prototyp K-Bike K7- Heavy, ještě s normální
cyklovidlicí a ze silnějších jeklů. Tu v létě 2016 vystřídalo
Mibo GT, které mě provázelo čtyři roky, až bylo vystřídáno
dalším Mibem, tentokrát GS. S oběma Miby jsem najezdil hodně
kilometrů, bohužel jsem je také musel čtyřikrát reklamovat.
Třikrát mi byl dán nový rám
a počtvrté mi byly vráceny peníze.
Nicméně na
koloběžku jsem nezanevřel. Takže jsem se poohlédl po jiné
značce. A před rokem mi dorazil Rejnok, který mi byl postaven v
Brandýse v Kickpointu. Věděl jsem, že chci koloběžku i na jízdu
mimo asfalt, ale zase ne vyloženě na nějaký těžký terén. Shodli jsme se na
gravelu, kterým Kicbike Stingray je.
Jak se mi s Rejnokem
jezdí? Moc dobře. Je to koloběžka podle mého gusta. Nechal jsem si tam můj oblíbený kokpit, který jsem objevil už na GTčku. Oproti Mibům
je lehčí obratnější, Miba byla takový tank. GT jsem si postupně
předělal na turistickou koloběžku, kterou pak bylo i GSko. Nicméně
jsem na nich jezdil převážné po asfaltových cestách, polní
cesty a šotolinky nebo horší rozbité cesty se daly, ale nebylo to
ono. Podle mne Miba jsou doma na asfaltu.
To s Rejnokem je to
úplně něco jiného. Nevěřil jsem, jak hodně je znát samotná
váha koloběžky. Co udělají s koloběžkou skoro tři kila.
Rejnok je, oproti nim, takové hravá. Co je ještě nového
oproti Mibům? Určitě to jsou bezduše. Ty bezdušové pláště
ale bohužel méně vydrží. Jsou tedy i výrazně lehčí, váha je skoro poloviční. Lepení je také jiné. Bohužel se to projevuje na jejich výdrži.
Zatímco na Mibu nebyl problém nájezd 5 000 km, tak teď na
Rejnokovi mám už třetí obutí. Vzadu vlastně čtvrté, když poslední díra byla hoodně veliká.
Také teď foukám výrazně méně.
Ty gravelové pláště jsou také na nižší tlaky, což je také
vhodnější na cesty, kde teď hodně jezdím. Objevil jsem totiž
kouzlo polňaček a šotolinek v okolí.
Jízdu po nich si s ním
užívám a moc mne baví a výrazně se také zvýšil podíl jízdy
na těchto cestách. Není to jen dupání po po asfaltu. Nejsou to nějaké těžké terény anebo traily, ale různé
šotolinové, polní nebo staré rozbité asfaltové cesty, kterých
je tady po okolí po rekultivovaných výsyplkách dost.
Krásná
polňačka se po trošku vydatnějším dešti může úplně změnit. Někdy je toho blátíčka trochu více.
To se mi moc líbí, někdy se to také zvrtlo a musel jsem kus
tlačit, protože můj průzkum mě zavedl na obtížný kousek cesty. To ale k tomu zkoumání patří. Na Mibu jsem se o to také
pokoušel, ale vždy jsem raději jel po asfaltu, mimo něj to bylo
spíše okrajově. Teď s Rejnokem mimo asfalt pohybuji skoro
polovinu cesty.
Také mne baví
objevovat nové trasy. Prostě si jedu po cestě, kterou už mám
projetou mockrát a nejednou minu odbočku, kudy jsem ještě nejel.
Tak prostě na ní odbočím. Stane se, že to pak je jízda nebo
spíš chůze tankodromem, ale občas zajímavou trasu, kterou si pak
zopakuju.
Kde jsem jezdil?
Stále převážně po blízkém okolí Mostu.
Dál to bylo vlastně
jen 2x, jednou v Praze z jejího Severního pólu na jižní a zpět,
a podruhé na podbořansku.
Tady v okolí jsem ale třeba objevil šotolinky pod Hipáčem a kolem Srpiny nebo na Kopistské výsypce,
které mi
nahradily mé popracovní protažení po asfaltu kolem Matyldy. Pěkná je také cesta z Břvan do
Bečova podél trati.
Nelituji změnu
značky ani cenu, za kterou jsem Rejnoka pořídil. Myslím si, že
oproti Mibům je to pro mne lepší koloběžka, nechci to nějak detailně
srovnávat, to by nebylo asi fér, přecijen jeho cena byla jako obě
Miba dohromady. Co se týká mínusů, tak o žádném nevím. Možná o jediném, daném konstrukcí. Mám totiž teď asi o
centimetr vyšší nášlap při stejné světlé výšce. Jinak vidím jen samá pozitiva.