Zjistil jsem, že jsem v sobotu na projížďce překročil desatý megametr s Rejnokem. Je to tedy vhodný okamžik na rekapitulaci. Rejnok je má koloběžka Kickbike Stingray, postavená v Brandýském Kickpointu. Kdo sem na ty stránky občas zavítá, tak to už asi ví.
Díval jsem se do statistik a musím říct, že je to můj největší nájezd na jedné koloběžce. Rejnok je má čtvrtá koloběžka. Jak jsem se ke koloběžce dostal jsem zde psal. Když jsem si ten článek dohledal, tak jsem si uvědomil, že se blíží další “výročí” mého koloběžkování. Na jaře uplyne 15 let od mého prvního koloběžkování. Jak to začalo a shrnutí prvních deseti let si může tady každý přečíst.
Co se ale změnilo od té doby?
Hodně a vlastně nic. Na koloběžku jsem nezanevřel a stále jezdím. Po Mibo GT jsem vyměnil za jiné Mibo, GS, abych ho po necelém roce zase reklamoval. Vždy stejná závada. Rám, respektive krk koloběžky, nevydržel.
“Holt někteří koloběžkáři jsou s Mibem nekompatibilní,” jak se vyjádřil Pavel Werner z Miba.
Ale jak jsem již uvedl, na koloběžce jezdím dál. Po zkušenostech s Mibem jsem hledal a nakonec se rozhodl pořídit “prémiovku” z Brandýsa. Svoje první dojmy z ní jsem zde již psal. A stále se přesvědčuji, že to byl ten nejlepší tah, co jsem mohl udělat.
S Rejnokem jsem stále velmi spokojen, stále platí to co jsem zde uvedl. Co se hodně změnilo oproti ježděni s Mibem, je terén, respektive povrch, po kterém jezdím. S Rejnokem mým projížďkám vévodí nezpevněné cesty v okolí Mostu. Často vyrážím jen tak po práci se vyvětrat na “šotolinky” pod Hipáčem. Já tomu říkám “šotolinky”, ale jsou to polní a i kamenité cesty na bývalé vnější výsypce lomu Vršany, kde byl vybudován Hipodrom, a poli v jejím okolí. Bydlím na okraji města a mám to hned za barákem. Po necelých dvou kilometrech jsem už mimo asfalt.
Na takovéto popracovní protažení po sezení v práci u počítače na hodinku nebo dvě je to ideální. V jednu chvíli jsem i na Rejnokovi jezdi do a z práce. Mám to do ní dva a půl kilometru, ale prakticky vždy jsem si tu trasu natáhl na pět až deset kilometrů ráno a dvacet odpoledne. Ale bylo to většinou městem a po asfaltu. Tak jsem ty cesty do a z práce začal praktikovat pěšmo a je to lepší. Můžu alespoň na cestě poslouchat podcasty.
Kde jsem těch deset megametrů najezdil?
Většinou to bylo stále po okolí Mostu. Jednou jsem byl v Praze, kde jsem si dal trasu na její Severní pól a z něj ještě na Jižní.
Byla to i má zatím nejdelší trasa na Rejnokovi. Ale zatím necítím potřebu lámat rekordy nebo kila. Nějak mi vyhovuje v týdnu vyrazit na hodinku nebo dvě na těch dvacet/dvacet pět kilometrů. A o víkendu na zhruba dvojnásobek.
Také jsem s Rejnokem vloni zavítal do Třeboně. V jejím okolí jsem najezdil asi osmdesát kilometrů.
Také jsem byl dvakrát s Rejnokem v Podbořanech. Jednou jsem z Podbořan jel do Mašťova a z5.
Podruhé jsem vyrazil na Schillerovu rozhlednu do Kryr. Je tam moc hezky.
V podhůří Doupova je hodně cest, které jsou pozůstatkem vojáků, kteří tam v minulosti jezdili hodně na cvičení, třeba z nádraží v Podbořanech. Vojenský újezd je tam stále, ale v těsném jeho okolí je moc hezky.
Mám v plánu ten kraj více prozkoumat a také odtud připravit více tras pro “Průvodce koloběhem”. Více tak využívat nosič na tažné, které jsem si pořídil.
Stal jsem se totiž jedním z jeho trasérů. Na stránky průvodce jsem narazil narazil někdy v zimě na přelomu roků 20 a 21. Mrzelo mi, že tam není nic z mého okolí. Tak jsem nelenil a Bohoušovi, který je jeho “otcem” a zakladatelem, napsal. Slovo dalo slovo a já se stal v půlce roku 2021 trasérem. Letos jsem byl i na našem srazu v Bechyni. Bylo to super.
K dnešnímu dni mám na průvodci zatím devátenáct tras. Většina je z okolí Mostu.
Jak jsem již uvedl, tak Rejnok je koloběžka s kterou jsem najezdil nejvíce kilometrů. Svoje trasy si zaznamenávám v Garminu. Aktuálně používám hodinky Garmin Forerunner 955.
Ten u mne nahradil aplikaci sport-tracker v telefonu, kterou jsem používal dříve ještě na symbianové nokii a pak na MDA I.
Ale pro zachování kontinuity si tam stále své trasy importuji.
Dle mých záznamů tedy vím, že s koloběžkou jsem strávil od roku 2016 celých 1 717 hodin. Během více než tísícovky jízd jsem naodrážel přes 23 megametrů.To znamená, že jsem se více než 4 a půl milionkrát odrazil.
Jak jsem k tomu číslu dospěl?
Dostával jsem otázku kolikrát se musím odrazit. Tak jsem to jednu chvíl počítal a vycházelo mi to v průměru 200 odrazů na kilometr.
Z těch 23 megametrů bylo tedy deset na Rejnokovi (Kickbike Stingray), jedenáct na Mibu GT, respektive na třech Mibech GT (po reklamaci jsem dostal vždy nový rám), a dva na Mibu GS. Kilometry na Káčku nepočítám. Využíval jsem ho spíše jen jako přibližovadlo po městě a ty cesty jsem si nezaznamenával.
Rejnok není sériovka jako byla Miba, možná i to je příčinou, proč nevydržela. Moje výška a váha určitě není průměrná. Možná, že to nadprůměrné namáhaní prostě na ně bylo moc. Není to kroska ale gravelová koloběžka, takže na ty “šotolinky” akorát.
Osvědčil se mi můj trošku netradiční kokpit, který jsem měl už na GT. Ten mi už vyhovuje po více než patnáct megametrů.
Stupátko tedy dostává zabrat. I když je trošku výš než bylo na Mibech.
Původně tedy byla světlost stejná, ale zjistil jsem, že mi více vyhovují “větší balóny”. Původní 40mm pláště jsem nahrazoval širšími. Teď mám vpředu dokonce 50mm plášť WTB. Je to na těsno, mezera mezi pláštěm a vidlicí je asi 3-4mm.
Raději jsem pro ochranu tam nalepil karbonovou pásku. Ideální je šířka 45mm.
S těmi plášti stále experimetuji. Jezdím bezdušové provedení. Vybírám tedy z nabídky“gravelových“ tubeless plášťů. To znamená ale trošku vyšší cenu a nižší výdrž. O mém laborování s nimi jsem tady psal.
Moc nového se nezměnilo. Maxxis vystřídal WTB Venture o šíři 50 mm vpředu a 47mm vzadu. Vzadu jsem tedy ještě měl Vittorku (Vittoria Terreno Zero TNT G+), která také vydržela něco přes 2000km. S WTBčkama se teď blížím první tisícovce a zatím jsem spokojen.
Co mě na těch bezduších vyhovuje?
Obecně bezduše = menší tlaky = pohodlnější a ideální na ty mé “šotolinky”. A oprava je docela rychlá. Už jsem musel i v terínu použít knot a je to docela pohodlné, nemusi se sundat kolo a odpadá i hledání díry. Také vozím CO2 bombičku. Nafouknutí je pak prakticky okamžité. Není to tedy zadarmo.
Protože jsem byl z Miba “zmlsaný” stojánkem, tak jsem hledal cestu, jak ho mít i na Rejnokovi. Na Aliexpressu jsem jeden objevil, objednal a vyzkoušel.
Bohužel nevydržel a zlomil se.
Tak jsem si zvykl a jezdím bez něj. Co se mi ale osvědčilo jsou blatníky Zefal.
Na Mibech jsem s nima stále bojoval, tedy se zadním blatníkem. přední jsem neměl, stačilo lízátko. Ony to nejsou klasické blatníky se vzpěrama, ale přidělávají se na vidlici. Nejdříve jsem měl vpředu jen lízátko a vzadu Zefal no Mud, ten byl hodně krátky, tak putoval dopředu k lízátku a dozadu jsem pořídil Zefal Deflector RS75, který jsem si ještě prodloužil. Vše drží a hlavně nedrnčí. Když je mokro, tak to ochrání, musí se tedy trošku spomalit, ale to mi nevadí.
Věřím, že to bude držet i nadále při mém koloběžkování.
TRHNI SI NOHOU!